Pomoc ostravského ovzduší a inspirace u Dončiče

Když mu bylo na konci duelu v pražském Edenu nejhůř a i muž poslední záchrany sklápěl oči k zemi, vzpomněl si na nedávný spektákl z NBA, kde Dallas Mavericks povstali v poslední půlminutě základní hrací doby k naprosto nepravděpodobnému comebacku.

V mači s New Yorkem u toho sice byl mimozemšťan Luka Dončič, ale Děčínu zase v 16. ligovém kole stačilo smazat během necelé minuty „pouhých” 6 bodů. O tom, jak se to podařilo, o inspiraci z ledu v Halifaxu, svém přerodu v obránce i česrstvém mentálním faceliftu, o hrůzném zážitku z A2, ozdravné funkci ostravského ovzduší i nočním domácím úklidu po návratu z Prahy a také o plzni na dobrou noc bude nyní poutavě vyprávět autor 23 zásadních bodů do sešívavé obruče Matěj Svoboda.

Matěji, jak se vám po velkém závěrečném obratu a triumfu v prodloužení na Slavii usínalo?
Určitě se po takovém zápase neusne jen tak, ale mně i tak čekal hodně rychlý návrat do reality - když jsem se v noci dostal domů, tak jsem uklízel celý byt po svých dvou malých dětech. Na zápas už pak nebylo tolik myšlenek. Nicméně když jsem to všechno pouklízel, tak jsem si kolem jedné sedl a dal si plzeň na regeneraci a dobré spaní. A usínalo se mi s dobrým pocitem, jaký po takových zápasech bývá.

Jak dlouho ještě budete spoléhat na ten oceán štěstí, kteý jste při většině z pěti posledních těsných výher, kdy rozhodovala jedna dvě střely, měli?
Na jednu stranu se to jako štěstí může zdát, o to se přít nebudu, ale taky na tom máme zásluhu my sami. Nikdy nic nevzdáváme, snažíme se hrát až do poslední chvíle a jde to ruku v ruce i s naší dobrou kondicí. I v koncovkách vypjatých zápasů máme pořád plno energie na to proměňovat své střely. Je to tedy zhruba půl na půl štěstí a naše kvality.

Nebýt v samém závěru čtvrté čvrtiny několika šestkových minel slávisty Róberta Rožánka, nejspíš byste už šanci na výhru nedostali. Vděčíte mu za ni hodně?
Z toho, že bysme mu poděkovali, by neměl radost, ale bylo to tak. Kdyby ty šestky proměnil, nemáme se dnes o čem bavit. Zápas by dopadl úplně jinak. Bylo to tak naše štěstí v jeho neštěstí. Všichni ale víme, že jde o výborného střelce, a tak jsme se na něj i připravovali. Jemu se ale zápas nepovedl, což se někdy stává. A my to využili na maximum.

Co se s vámi stalo po výborném startu s vedením 2-15, že jste už do půle o šest prohrávali?
Začátek se nám opravdu povedl neskutečně, skórovali jsme snad každý útok. Slavia se do zápasu dostávala pomaleji, ale tak to dnes bývá. Herní úseky jsou nahoru dolů a ani vedení o patnáct nic neznamená. A Slavia excelovala ve druhé čtvrtině. Jistě, je škoda, že jsme vedení neudrželi, ale to po 35 minut není jednoduché, navíc proti týmu, jako je Slavia. Jde o velice kvalitní celek, zvlášť v domácím prostředí.

Vygumovat za necelou 40. minutu šestibodové manko se zdálo jako mission impossible. Jaký tam byl plán?
Jasně, chvílemi jsme už možná ani nevěřili. Když jsem se v ten moment rozhlížel kolem sebe, tak člověk už pozná na Tyovi (Nicholsovi), jestli ještě věří, nebo ne (usmívá se). Ty už vypadal, že moc nevěří, ale já si říkal: Sakra, ještě ne. Šest bodů minutu do konce se pořád dá. Zkusili jsme se tak vyhecovat a právě Ty trefil další těžkpu trojku jako na konci na USK. Snížili jsme na dva a nějakých 35 vteřin do konce to už nebylo nic. Pak přišly nedané šestky domácích, naděje se opět zvýšila a Igor Josipovič pak i vyrovnal. Ty tam najel a shodil to na Igora, který hrál asi nejlepší zápas sezony. To už zbývalo deset sekund a poslední akci Slavie jsme ubránili. Já si tam v jeden moment vzpomněl na vánoční zápas Dallasu s New Yorkem, kdy se Dallasu povedlo neskutečně dostat z minus devíti bodů 33 sekund před koncem čtvrté čtvrtiny. A já si říkal, když oni zvládli vrátit se z takové díry, proč my bysme se nemohli vrátit v Edenu. Zase jsme ukázali srdce, bojovnost až do konce a ono to vyšlo. A v prodloužení už jsme byli nahoře, tam už jsme o výhře nepochybovali.

Věřit až do konce se ve sportu evidentně vyplácí, jak ve středu večer ukázali hokejisté do 20 let v semifinále mistrovsví světa proti Švédům. Celý zápas marně dobývali branku soupeře, aby vyrovnali v poslední minutě při hře bez brankáře a v prodloužení pak pořádně nevystřelili, aby ojedinělým útokem v poslední minutě rozhodli.
Jo, to bylo ale úplně jiné, přece jen šlo už o postup do finále mistrovství světa. Klobouk dolů před kluky! Já ten zápas neviděl, ale vím o tom a snad to už dnes v noci doklepou až ke zlatu. A jistě, platí, že věřit se musí, dokud není konec. Člověk ale má odehraných už tolik zápasů, že někdy vycítí...

Zkušnosti prostě tu víru někdy podrývají, že?
Jasně (směje se), člověk cítí, že někdy je ta šance větší a jindy menší. Věřit by se ale mělo, člověk by to neměl vzdávat, dokud nezazní siréna. Stát se totiž může cokoli.

Po páté výhře v řadě jste dál jen o výhru za nyní takřka neporazitelným Brnem. Jde už nyní, šest kol do konce základní části, i o to, abyste skončili nejhůř třetí po nadstavbě?
Tak daleko se ještě nedíváme. Pořád jdeme za tím cílem skupiny A1. Řekli jsme si, že už nechceme opakovat, co se stalo loni. To bylo utrpení. Prohrávali jsme, spadli do A-dvojky a to jsem si řekl, že už znovu nechci zažít. Že se nám tak daří, je výsledkem naší tvrdé práce a  doufám, že se nám ty pozice podaří udržet co nejdéle, a pokud budu myslet hodně dopředu, tak začínat play-off doma by byla paráda.

Když mluvíte o startu play-off, tak sezonu co sezonu se všechny relevantní týmy křižují -hlavně ve čtvrtfinále nepotkat Nymburk. Platí to i letos?
Asi platí. Nikdo nechce hrát celou sérii s Nymburkem, i přes tu jejich aktuální formu. Nikdo totiž neví, jak budou vypadat v play-off. Můžou přivést dva tři nové hráče a bude to zase úplně jiný tým, který půjde za titulem. Kdybych si mohl vybrat, tak bych se s Nymburkem rád potkal až ve finále (lehký úsměv). Když ale liga zůstane takhle vyrovnaná, bude těžký každý soupeř ve čtvrfinále. Letos si nevybereš a bude to velký boj.

Vy teď hrajete skoro každý zápas na hodně nízké skore, je to nutnost při útoku, který neoplývá velkolepou palebnou silou?
Neřekl bych přímo nutnost. Vyplývá to z toho, co hrajeme, a jaké máme hráče. Máme skvělou obrannou dvojici Nichols - Walton, kteří mají ty zisky a dokážou k bránění strhnout celý tým. Máme Igora, který se snaží hodně komunikovat, všechny řídit a je takovým vůdcm celé obrany. I náš trenér si na obraně hodně zakládá a my se na ni snažíme soustředit. A věříme, že útok vždycky přijde. Talent v něm máme a nějaké body vždy dáme. Takže je to o tom, jestli dokážeme soupeře ubránit, jak potřebujeme.

Kolega Walton v létě říkal, že nejspíš bude soutěžit s parťákem Nicholsem o to, kdo bude mít nejvíc zisků a že Ty jich bude mít víc. A přesně tak to je, když Nichols dokonce vede ligu s průměrem 2,7, a Walton je o desetinu druhý...
Oni spolu kluci trochu soutěží, kdo zisků bude mít víc. Pro nás je to jen dobře, oba jsou hbití a celkově to pomáhá i takovým typům hráčů, jako jsem třeba já, když nejsem právě pes-obranář. S oběma kluky ale do týmové obrany skvěle zapadám a dokonce i pan trenér mě pochválil, že letos je to první sezona, kdy skutčně bráním. (směje se)

Před derby s Ústím jste prý v lize byli nejhorší podle poměru bodů na jedno držení míče při hře 5 na 5. Jak složitě se s tím skoro vede liga?
Přiznám se, že mě tohle nějak netrápí. (usměje se) Stejně jako si nedělám velkou hlavu ze svého zatím nízkého procenta trojek. Rozhodně mě to nezastaví a střílet nepřestanu. Takovou mentalitu máme teď nastavenou všichni, že i když se třeba nedaří, tak na tom dál pracujeme, já chodím střílet každý den a věřím a vím, že se to zlomí a půjde to nahoru. A stejně věřím, že to bude s naším útokem. A i kdyby ne, pořád se můžeme opřít o obranu.

Někdy se zdá, že co nedáte zpod koše a z šestek, to nemáte, a jeden se až diví, že to stále vychází a soupeři vás nezastavují účinněji.
Soupeři to o nás ví, ale nedá se ubránit všechno. Basket je dynamický, padá hodně košů a nejde hrát jako ve fotbale na 0-0. Ty pozice si vžycky nějak vytvoříme a to, že víc skórujeme za dva, znamená, že nemáme takové ostrostřelce jako jinde a snažíme se to víc tlačit dovnitř. Je to sice těžší, ale ta obrana se vždycky dá nějak rozhýbat. A pokud nám to budou ucpávat ještě víc, tak holt začneme dávat trojky.

Jako tým se opíráte o životodárný kvartet s vámi, Waltonem, Nicholsem a Pomikálkem. Ten ale na Slavii chyběl, musel jste tak znovu navýšit svou produkci vy, který jste teď třikrát v řadě dal přes dvacet bodů?
Úplně nutné to nebylo. Já se snažím hrát co nejlíp každý zápas, ať hrajeme v jakékoli sestavě, ale „Pomi” nám určitě hodně chyběl a všichni tak museli přidat něco navíc. Jsem hrozně rád, že se to povedlo, ale taky doufám, že bez něj budeme co nejkratší dobu.

Změnil jste něco v posledních třech zápasech, kdy jste mimo jiné vsítil 7 ze svých 17 trojek v sezoně?
Nooo, asi mi pomohlo, že jsem se přes Vánoce nadýchal čerstvého ostravského vzduchu (lišácký úsměv) a dostal jsem se tak trochu do pohody. A je to i o nastavení hlavy, začal jsem víc střílet na tréninku a snažil se změnit svou mentalitu. Když se mi předtím nedařilo, zbytečně moc jsem si to bral, trochu se tím trápil a to už je, doufám, za mnou. Teď se mi daří a snad to udržím co nejdéle.