Životní ruleta hravého obra z Las Vegas
S MVP MĚSÍCE STEPHENEM ZIMMERMANEM A VIDEEM Vlastně to ani nepřekvapí. Že ”největším hráčem” nymburského týmu je právě sedmistopý americký věžák Stephen Zimmerman, který většinu života strávil ve městě hazardních her - Las Vegas. Řeč tu však teď není o gamblingu, nýbrž o jeho veliké vášni - videohrách.
”Můžete se zeptat kohokoli z týmu, není tu nikdo, kdo by mě porazil v jakékoli hře,” chlubí se 213 čísel vysoký pivot, který na cesty většinou nevyráží bez svého speciálního herního kufříku.
”Je to kufr GAEMS. Koupila mi ho přítelkyně, protože si s sebou rád vozím playstation. Když kufřík otevřete, je tam obrazovka a dá se hned hrát kdekoli,” vypráví s nadšením hráč, který podobně jako ve videohrách ani v životě často netuší, jak to s ním v nejbližší chvíli dopadne. Protože kulička v ruletě jeho života neposedně poskakuje z čísla na číslo a může skončit úplně kdekoli...
Když mu byly tři, nešťastně si zlomil pravačku, což mu pak zásadním způsobem změnilo zejména sportovní život. ”Rodiče mi vyprávěli, že jsem si hrál v posteli s míčem, ten mi spadl, a jak jsem se pro něj natahoval, upadl jsem na ruku a zlomenina mi pak nesrostla rovně. Jiné problémy s tím nemám, jen kdyby byla soutěž o nejrovnější ruce, tak bych asi prohrál,” vypráví Zimmerman, který vzápětí dodá to hlavní...
”Jsem rodilý pravák a stále se pravačkou třeba podepisuju. Sport jsem ale asi i kvůli tomu zranění začal hrát přednostně levačkou,” překvapí dlouhán, který se prakticky nepouští do trojkové střelby a šestky má v letošní ligové sezoně na 50 procentech. Házené svou druhou rukou.
Dnes už se ale neobává, že by jeho vynucené přeučení na původně ”záložní” horní končetinu mělo nějak zásadní vliv na další kariéru.
I tady ale kulička jeho životní rulety poskočila na jiné než doufané číslo. Stalo se hned po divoké úvodní sezoně na prvodivizní univerzitě UNLV, kdy do draftu zamířil už ve svých 19 letech.
”V mé situaci jsem neměl moc na výběr. První rok na škole sice začal dobře, ale pak se stala řada věcí. Vyhodili trenéra, hráči se zranili, měli jsme jen pět hráčů se sportovním stipendiem (a tedy větších opor - pozn.) a bylo to těžké. Po sezoně vyhodili další trenéry i sportovního ředitele. Takže kdybych zůstal, začínal bych s úplně novým vedením a týmem. A v případě přestupu jinam bych kvůli regulím nemohl rok hrát. Byla to tedy těžká volba. Na draftu byl nicméně předpoklad, že bych mohl být vybrán mezi 15. a 20. místem, což vypadalo dobře. Jenže dopadlo to jednačtyřicátým, takže je otázkou, jestli jsem udělal dobře,” vrací se k horkému létu 2016.
První a dosud jediná sezona v nejlepší lize pak rovněž měla několik různých odstínů. ”Rok v Orlandu byl solidní, jenže pak i tady vyhodili trenéry a generálního manažera a mně skončil kontrakt, takže vyhodili i mě,” doznává, že v jeho případě rozhodně neplatilo okřídlené ”ocitl se ve správný čas na správném místě”.
”Zvlášť, když je vám 19 let, potřebujete na tohle štěstí. Každá maličkost mohla znamenat, že bych teď byl v úplně jiné situaci. Třeba můj spoluhráč ze střední Zach Collins byl draftovaný Portlandem a jeho první rok byl podobný tomu mému. Taky moc nehrál, ale oni mu to pomohli zvládnout a teď je stále v NBA. Sám mi říká, jak velké měl na Blazers štěstí. Pokud nejste zrovna jednička draftu, tak štěstí opravdu potřebujete.”
Zimmerman v dresu Orlanda dostal šanci v 19 utkáních s průměrem 6 minut. A v jednom byl i u přepisování dějin NBA. ”Byla to první sezona, kdy Russell Westbrook v Oklahomě dosahoval v průměru triple double na utkání a zrovna proti nám měl triple s největším počtem bodů v historii, což bylo něco obdivuhodného,” chválí rozehrávače, jehož 57 bodů v rámci triple doublu později překonal rovnou šedesátkou James Harden.
Už během sezony 2016/17 Zimmerman stihl i 21 zápasů s průměrem 13 bodů ve ”farmářské” G-League, jíž se protloukal i další dva roky. Než se odhodlal dočasně opustit lov svého snu (nevzdal se jej však nadobro) a vydat se na zkušenou do Evropy, tehdy už nově navigován českým agentem Phillipem Parunem, jenž zastupuje i Tomáše Satoranského.
Centr přiznává, že i tehdy šlo o těžké rozhodnutí. ”Pro rodiče to bylo tak, že buď budu hrát NBA, nebo budu dělat jinou práci. Hrát G-League nebrali za dobrou možnost, natož pak jít hrát za oceán. Musel jsem tak změnit své uvažování a uvědomit si, že jít do Evropy není nic špatného. Německo, kde jsem začal, má velkou ligu, teď jsem v Nymburce, což je taky velký klub. Musel jsem prostě udělat krok zpět a říci si, že hlavní je, že stále hraju na profesionální úrovni, i když mi nějakou dobu trvalo, než jsem k tomuhle poznání dospěl.”
Proč kariérní tesař Zimmerman starší dobře věděl, že G-League pro syna není to pravé, dokládá i následující ”historka” juniora: ”Soutěž nemá tu nejlepší reputaci. A když vezmu svůj příklad, tak po prvním roce mezi profesionály, stráveném na prosluněné Floridě, kde jsem navíc bydlel na břehu jezera, jsem se najednou ocitl v Erie v Pensylvánii, kde mě čekaly sněhové bouře, a fungovali jsme v tělocvičně pro rekreační hráče, kde během tréninku na druhé straně hřiště hráli pro zábavu starší chlápci. Pro mě byl šok, jak to v G-League tehdy chodilo.”
Po sezoně v bundesligovém Bonnu (průměr 6,6 bodu za 16 minut) to chvíli vypadalo, že Zimmerman skončí v polské Toruni. I tady ale kulička nakonec poskočila o číslo vedle a pivot se po několika dnech v novém klubu dozvěděl o zájmu Nymburka. A tak se rychle stěhoval.
Ač už jako otec malého syna, kvůli covidové situaci dorazil do Polabí sám, bez rodiny. A jen na dálku přes aplikaci Facetime tak mohl oslavit synovy první narozeniny či sdílet radost z jeho prvních dovedností a slůvek.
”Být tu bez rodiny a bez toho, abych uměl česky a někoho znal, bylo náročné. Spoluhráči mi tuhle situaci ale hodně usnadnili. Taky vím, že jsem tu proto, abych basketbalem vydělával peníze i pro své nejbližší. Takže to musíme všichni vydržet. Syn je na mě ale naštvaný, že s ním nejsem doma. A trochu se stydí, když domů volám a schválně kouká jinam. Až když si získám jeho pozornost, tak chytne telefon a začne mi něco povídat,” popisuje komplikované distanční otcovství Stephen, který se v minulých dnech příjezdu rodiny do Polabí konečně dočkal.
Ač většinu svého života strávil ve ”Městě hříchu”, pro něj jeho sláva mnoho neznamená. ”Vyrůstat v něm je rozhodně jiné, než byste čekali. Je to tam docela normální. Na hlavní bulvár, který je plný turistů, v podstatě nechodíme. Jen když se chceme dobře najíst. Navíc ve městě obvykle panuje velké horko, takže přes den se venku nedá nic moc dělat.”
”A taky platí, že místní se od kasin drží dál. Není to mezi námi nijak populární. Ve Vegas vlastně není moc co dělat, pokud vám ještě není 21 let, kdy už můžete do baru nebo do heren. Jinak já ještě moc místních “atrakcí” nenavštívil. A jako mladší jsme chodili hlavně do kina, na bowling a hráli jsme basket. Ve Vegas je taky spousta různého jídla. Spoluhráčům vždycky říkám, že pokud tam někdy přijedou, tak jim rád každý den ukážu jiná místa ke snídani, obědu i k večeři, protože se vždycky dobře nají.”
V týmu Nymburka kolegům samozřejmě nemohlo uniknout ani pivotovo velmi chytlavé a také německy znějící příjmení. Ač sám Zimmerman o svých možných evropských předcích nic netuší, o českém géniovi Járovi Cimrmanovi už rozhodně ví. ”Je to zajímavá podoba jmen. Jasně že by mě nenapadlo, že tady budu svým příjmením takhle vynikat.”
Dlouhán Zimmerman však v tuzemsku nevyniká jen jménem a výškou. V dubnu si zapsal i další primát. Byl vyhlášen MVP měsíce v Kooperativa NBL, a to za svou enormní produkci v poměrně nevelkém hracím čase.
Za sedm vítězných dubnových zápasů, do nichž zasáhl, nabral průměry 13,6 bodu, 8,7 doskoku (z toho 3,9 v útoku), 2,1 asistence a užitečnost 22,3 za pouhých 19 minut, přičemž ve čtyřech utkáních zapsal double double, tedy dvě dvojciferné statistiky.
”Od doby, co hraju profesionálně, platí, že produkuju slušná čísla za kratší čas. Obvykle na hřišti nebývám přes 20 minut, navíc v Nymburce máme hodně bodových hráčů a není snadné se dostat k větším nástřelům,” vysvětluje pivot, který podle vlastních slov musel v Evropě o dost změnit svou hru, i proto, že na starém kontinentě není tak snadné hrát jeden na jednoho.
I Zimmermanovi jako MVP měsíce náleží tradiční odměna, jíž je možnost využít sportovní vůz Hyundai i30 N. Sám ovšem při svých 213 centimetrech upřednostňuje rozměrnější vozidla.
”Moje auto musí být větší a pohodlné. Proto doma jezdím pořádným ”truckem”. Taky už mám syna, takže to musí být bezpečné auto. A vzhledem k tomu, že pocházím z Vegas, kde bývá fakt vedro, tak potřebuju i klimatizaci na vysoké úrovni,” podotýká šofér, který ve své automobilové kariéře ještě nemá zápis s řízením vozu s řadící pákou. V zámoří ale prý má kamarády, kteří si manuální řazení užívají.
Text vznikl s přispěním Davida Švába z ERA Basketball Nymburk
